První zmínky o internetu se mezi spisovateli a kritiky začaly objevovat na přelomu let 1996 a 1997. Poprvé o něm promluvil v září 1996 Martin C. Putna, který o něm prohlásil: „Zcela mimo dosah chápání většiny z nás vzniká zcela nový svět kultury internetu, počítačových her a virtuální reality. Děsíme se takového světa, pokládáme jej za pseudokulturu, a nebo rovnou za projevy přicházejícího, dobro a zlo, skutečnost s podvodem směšujícího Antikrista. Možná je to pravda. Ale jak to můžeme vědět s jistotou, když o tomto světě nic nevíme?“ Články o existenci internetu se ještě téhož roku začaly objevovat v literárních časopisech, ovšem první z nich byl paradoxně uveřejněn v příloze Obrys-Kmen komunistického deníku Haló noviny. Autorem byl Miroslav Klivar, který se možností využití internetu k literárním účelům zabýval i v následujících letech.
V únoru 1997 časopis Tvar zveřejnil článek Liternet básníka Norberta Holuba, kde autor ostře kritizuje nedůvěru a nechuť k novému médiu: „Že literatura je ghetto, jsem věděl, ale že to české ghetto je do sebe tak zahleděné, jsem přece jen netušil. V konfrontaci asi s největším antisegregačním produktem tohoto století, s internetem, se projevila v roce 1996 jako výrazný ignorant. V klasických literárních periodikách padlo na adresu internetu jen několik vedlejších poznámek, povětšinou oč méně zasvěcených, o to více odsuzujících. Utrousí-li někdo povýšeneckou větičku o internetové pakultuře, je to stejně pakoidní výrok, jako by razil termín katolická pakultura.“ Přesto i on si byl vědom rizik, která internet a neomezená možnost publikace přináší. Článek vyvolal celou řadu polemických reakcí. Tvrdě se proti údajným výhodám internetu v článku Zbytečný internet vyhradil kritik Petr Cekota, naopak kladně se vyjádřil další básník Miroslav Holub.
K hledání nových podob literaturu o rok později vyzval Petr Odillo Stradický ze Strdic (vlastním jménem Petr Stančík). Ten varoval před neochotou básníků obsadit kyberprostor: „Budeme se možná ještě několik generací utěšovat vzájemným tištěním svých veršů v literárních časopisech, které budeme číst zase jen my. A až všichni básníci vymřou, poezie nezmizí, jen se bude nazývat jinak – třeba hacking nebo webmasterství. […] Osídlit Internet znamená, že do něj pokorně vyrazíme jako elektroničtí minnesengři, že budeme jeho nový, virtuální svět stvářet, hníst, určovat jeho zákony i pravidla a že jej nakonec učiníme nekonečně rozsáhlou a líbeznou básní.“ Stradický zároveň nastínil utopickou vizi, že díky reklamě budou autoři za své publikované texty dostávat honorář. Stejně tak viděl internet jako návrat literatury k nejstarší tradici před vznikem knihtisku, kdy bylo dílo závislé na interakci autora a příjemce. Pro své pojetí však nenašel mnoho příznivců.
Jako jeden z prvních se v říjnu 1999 českou literaturou na internetu, konkrétně projektem HyperHomer Petra Odilla Stradického ze Strdic a hypertextovým románem Město Markéty Baňkové (podrobnější informace najdete zde), zaobíral v článku Digiální narativita aneb Píšící čtenář filmový historik Petr Sczepanik. Ten poukázal na technické nedokonalosti obou projektů, které by v celosvětovém měřítku neměly šanci na úspěch.
Přelom ve vnímání internetu přinesl rok 2001, kdy se hned několik časopisů začalo vztahem literatury a internetu podrobněji zabývat. Časopis Host tomuto tématu dokonce věnoval celé číslo 3/2001. Postoj jednotlivých spisovatelů se v anketách značně lišil. Proti byli především ti, kteří měli s internetem jen velmi malé zkušenosti (například Ludvík Vaculík), pozitivně se naopak vyjádřil Ondřej Neff, který již měl s programováním výrazné zkušenosti. Obavy vyvolávala zejména vznik velkého množství textů (často zajímajících pouze autory), velmi kolísavá kvalita nebo ztráta prožitku ze čtení na obrazovce.
Literární servery
Dalším milníkem byl rozvoj tzv. literárních serverů, mezi něž patřily zejména Písmák a Totem. Výhodou zmíněných projektů byla radikální demokratizace tvorby, tedy zveřejňování všech příspěvků, ovšem takový přístup zákonitě vedl ke značně kolísavé úrovni vkládaných textů a naprosté dominanci amatérů. Zjedodušeně řečeno: na internetu publikovali ti autoři, jejichž texty nebyly dostatečně kvalitní na vydání v knižní podobě.
V roce 2006 se v Tvaru uskutečnil rozhovor se zástupci obou serverů, Zdeňkem Hornerem a Lukášem Horným, v němž byla pro a proti literárních serverů rozebrána podrobněji. Masivní nárůst obliby těchto serverů a stále se zvyšující počet autorů však v následujících letech vedl až k sebevědomým prohlášením, že se jedná o kvalitativně rovnocennou platformu jako tištěná média. Stále častěji se objevovaly reakce na kritiku nízké úrovně příspěvků na literárních serverech, formulovanou například Karlem Pioreckým v článku Kde začíná současnost?: O současné české poezii. I přes vytrvalou snahu zastánců literárních serverů se ovšem nepodařilo publikování na internetu zajistit stejnou prestiž jako v případě tištěných médií.
PIORECKÝ, Karel. Česká literatura a nová média. Praha: Academia, 2016. ISBN 978-80-200-2578-4. S. 29-57.